Kam se poděla má krásná žena?

Jmenuji se Richard, je mi 30let a donedávna jsem byl šťastně ženatý muž. Má žena byla ztělesněním dokonalosti. Byla veselá, usměvavá, milá, společenská, inteligentní a skutečně krásně ženská. Byla to ta nejkrásnější a nejzajímavější žena, co jsem měl čest poznat. Vím, že roztomilost není zrovna něco, čím by se chtěla žena pyšnit, ale ona taková byla a zároveň z ní čišila neskutečná síla a osobitost, avšak při pohledu z blízka byla křehká. Byla někým, kdo Vás každý den překvapoval, někým s kým jste se cítil jednoduše řečeno dobře. Holka do nepohody, co s ní můžete mluvit o všem a víte, že se na ní můžete spolehnout. Byla půvabná ve své přirozenosti a bylo až neuvěřitelné, jak málo věděla o tom, jak krásná je. Fascinovalo mě poznávat každou stránku její osobnosti, byla spojením různých protikladů, které se vlastně vzájemně doplňovali. Uměli jsme spolu krásně mlčet, uměli jsme se smát i hádat. Překvapovalo mě, jak byla upřímná a nebála se mluvit otevřeně o čemkoliv s kýmkoliv. Byla vlastně neobyčejně obyčejná, což ji činilo velmi výjmečnou a já jí byl uchvácen.

Rád bych Vám postupně vyprávěl náš příběh a doufám, že si jej má žena přečte, pokusí se na sebe podívat mýma očima a já zatím budu doufat v naši záchranu. Vyzkoušel jsem snad vše, aby se mi vrátila žena, kterou jsem si vzal a toto je ta poslední možnost, která mě napadla. Takový zoufalý pokus.

Měl bych asi začít od začátku, a jak se říká, člověk najde, když nehledá. Byl jsem skoro rok sám a pamatuji si, jakoby to bylo včera, na tu chvilku, kdy jsem ji spatřil zcela poprvé. Možná je to jak z laciného románu, ale přísahám, že to tak bylo.

Byl prosinec plný vlezlého silně foukajícího, studeného větru, prostě taková ta klasicky ukrutná zima v hlavním městě. Já, v tomto nečase, jsem čekal ošlehaný mrazem na kolegu, dívajíc se zoufale do výlezu z metra. Zrovna vycházela po eskalátoru a ihned mi padla do oka. Je hloupé říkat láska na první pohled, ale myslím, že se to k tomu stavu mé mysli dalo přirovnat. Měla kulicha s obrovskou bambulí, jakou nosil Tomáš Holý, ohromnou kabelku připomínající lodní kufr přes rameno a v ruce kelímek s kávou. Neudržel jsem se, díval se na ni s patřičným zaujetím a dodával si odvahy, abych ji oslovil, když v tom se znenadání skácela k zemi.

Musím konstatovat, že upadla zcela neelegantně, přímo na zadní část svého těla. Ostatní ji obcházeli a ona zatím seděla zaraženě s nenapodobitelným výrazem studu a naštvání. BPodivuhodné bylo, že udržela v rukou kafe bez ztráty jediné kapky. Využil jsem situace a jako správný gentleman hned přispěchal na pomoc. Než jsem k ní však došel, uslyšel jsem, jak potichu nadává při pokusech vstát. Zaslechl jsem, jak peprně častuje architekta, který navrhne položit před výlez z metra něco, co vypadá jako obří dlaždičky, které jde zdolat jen v zimních bruslích.

Byla velmi překvapena z toho, že jí někdo nabídl pomoc a její první reakce byla s úsměvem řečena věta – doufám, že nejste architekt. Kapku neomaleně jsem se představil a prakticky v té samé větě ji pozval na kávu. Obával jsem se odmítnutí a to nejenom proto, že si mohla myslet, že jsem nějaký podivín, co čeká na pád ženy na nesmyslně položených dlaždičkách, ale hlavně proto, že kávu zrovna držela v ruce. Přišel jsem si trochu jako puberťák, co sám sebe vidí v tom nejhorším možným světle. Přeci jenom pár dnů jsem se neholil, pomalu mi tekla nudle z nosu, zmrzlej jsem byl až na kost, protože kolega měl jeho klasické zpoždění a já se velmi soustředil na to, abych nedrkotal zuby. Vločky se mi usazovaly na vlasech i vousech, takže bych mohl z fleku imitovat Santu, moje bunda nebyla zrovna hitem sezóny a boty jsem měl od pražské břečky, kterou zde považujeme za sníh. Sám sebe jsem se snažil alespoň v duchu přesvědčit, že jde o nedbalé vzezření a že image polovičního bezdomovce na ženy dělá dojem.

Chvilku jsem zvažoval, že prostě uteču, protože začala šátrat v té obří kabelce a první, co mě napadlo – má pepřák. Usmála se, řekla mi, že se jmenuje Natálie, na kus papíru mi napsala své číslo a omluvila se, že musí jít. Celá situace trvala několik málo chvil, ale měl jsem pocit, že jsem tam snad stál hodinu.

Kolega, který samozřejmě dorazil v tu nejméně vhodnou dobu se potutelně usmíval, když jsem se s úsměvem polovičního blázna otočil. Byl jsem totiž vskutku překvapený, že mi na sebe dala telefon a kolega vtipně podotkl, že si to číslo jistě vycucala z prstu, aby se mě elegantně zbavila. Druhý den jsem sebral odvahu a zavolal ji. Domluvili jsme si schůzku, kde jsem se dozvěděl, že můj oslovovací výkon nebyl, tak tragický jak jsem si myslel. Na svém vzezření jsem samozřejmě zapracoval.

Nebudu Vás nudit detaily, ale tuhle dívku jsem si za necelé čtyři roky vzal za ženu. Zařídili jsme si byt a žili vcelku spokojeně. Samozřejmě jsme i my jako všichni řešili občasné rozpory a já byl celkově skutečně šťastný. Zpětně to vnímám jako idylku, něco co každý z nás hledá a chce. Možná by to takhle pokračovalo, kdyby nám do života nevstoupila Olívie.