Kam se poděla má krásná žena? osmá část

Natálie velmi špatně hovořila, drmolila, nerozuměl jsem ji skoro nic a tak jsem řekl, že jedu okamžitě domu. Byl jsem vyděšený a nevěděl jsem, co dělat či co říct.

Nicméně něco ze mě vypadnout muselo, když mi táta neváhal půjčit své auto, abych byl doma, co nejrychleji. Bez mučení se přiznávám, že jsem nebyl předpisový řidič a s parkováním jsem si hlavu taky nijak zvlášť nelámal.

Když jsem otevřel dveře našeho bytu, dostal jsem facku od pořádného puchu a naskytl se mi velmi nepříjemný pohled. Natálie s Jimem určitě nebyla venku a tak chudák vykonal potřebu na chodbě, kde byl zavřený. Vběhnul jsem do obýváku, kde jsem ji uviděl na zemi, silně opilou, pozvracenou a polonahou. Byl to otřesný pohled. Zavolal jsem záchranku, neboť nekomunikovala a vůbec nevnímala, oči se ji protáčeli a já viděl jen bělmo. Ač nerad, tak jsem ji profackoval, aby se probudila, ale bylo to celkem marné. Záchranáři přijeli opravdu rychle, i když mi to přišlo jako hodiny. Díval jsem se na ni a snažil se ustát ten šok. Odvezli ji a mě požádali, abych přijel i s jejími věcmi.

Nevím, jak dlouho jsem seděl na gauči a díval se na místo, kde ležela. Nechápal jsem, jak jsme se dostali až sem, kde se stala chyba a co se to prostě děje. Z mého stavu mě dostal až Jim, který mi položil hlavu na kolena, plakal jsem. V tu chvíli mi došlo, že musím být silný a musím svou ženu a potažmo i nás zachránit. Při úklidu jsem skutečně trpěl, zvracel jsem tak dlouho až jsem neměl co a i pak se dávící reflex neutišil.  Petr mezitím přišel pro Jima a odvezl mě do nemocnice za Natálií.

Když jsem přijel, tak Natálie spala. Pod nemocničním oblečením a bez nánosu make-pu vypadala velmi bledě a pohuble. Díval jsem se na ni a nemohl z ní spustit oči. Lékař mi vysvětlil, že její tělo zkolabovalo, byla totálně vyčerpaná. Neměla z čeho čerpat energii pro svou funkci, protože nepříjmala dostatek potravy, fyzicky se vyčerpávala každodenním během a holdovala alkoholu. V uších mi znělo jen – „zkolabovala, tělo vypovídá službu“. Je přeci tak mladá, říkal jsem si. Neuměl jsem si s tou informací poradit, na to jak jsem normálně výřečný, jsem jenom stál a tupě zíral na lékaře přede mnou. Nezmohl jsem se na nic. Ochromila mě bezmoc, byl to ten nejhorší stav, který jsem zažil. Byl jsem paralizován, nebyl jsem schopný pohybu ani slova. Pamatuji si jen, jak jsem se třásl a nešlo to zastavit. Snažil jsem se rozumět tomu, co mi říká, ale měl jsem pocit, že mluví z velké dálky a ještě mongolsky. Dopadlo to nakonec tak, že mi musel píchnout injekci na uklidnění.

Seděl jsem hodiny vedle jejího lůžka a díval se, jak je křehká. Přemítal jsem si poslední dny a okamžitě jsem zapomněl na veškeré spory. Byl jsem připraven jí být oporou. Miloval jsem ji. Nechtěl jsem, aby trpěla. Odmítal jsem připustit, že se ji může něco stát, že už to nebude dobrý. Byl jsem přesvědčen, že to spolu překonáme. Vzal jsem si neplacené volno, Jim byl ubytovaný dočasně u Petra a Natálii jsem zařídil neschopenku. Má žena spala již několik dní, na pokoj jsem donesl její oblíbené květiny, aby když to první, co uvidí, nebudu já, tak aby to byly alespoň květiny. Vždycky měla ráda takové ty veselé květiny, žádné růže či lilie, ale slunečnice, kopretiny, luční kvítí a podobně.

Musel jsem k ní do práce a na chodbě jsem se střetl s Olívii. Nenáviděl jsem ji. Stála přede mnou zaskočená, sklopila pohled a najednou jsem viděl úplně jinou bytost než tu, která se mi osobně před pár dny prezentovala. Požádala mě, zda bych s ní nešel na kávu. Věřte mi, že jsem nechtěl, ale její skleněné oči mě přesvědčili o tom, že bych jít měl.

V osm večer jsem dorazil do své oblíbené restaurace a vyčkával na chvíli, kdy do dveří vstoupí ta příšerná osoba. Nechtěl jsem s ní sice trávit čas, ale z její odpolední reakce jsem byl natolik rozhozený, že jsem byl zvědav, o co ji jde. Byl jsem rozčílený a dával ji celou situaci za vinu. Najednou se otevřely dveře a vstoupila žena, u které jsem si nebyl jistý, zda to je či není Olívie. Až na svou vyzáblost vypadala totiž dle mého soudu zcela normálně. Tím myslím, že měla na sobě obyčejný džíny, tričko, sáčko a tenisky. Chyběl silný nános make-upu, vlasy měla sepnuté v takovém tom ledabylém drdolu a její výraz byl najednou o dost více lidštější. Až ve chvíli, kdy si sedla naproti mě jsem pochopil, že je to ona. Přiznám se, že jsem byl zaskočen. Do většího šoku mě však dostala, když začala hovořit…